Darling
February 2017
with Matkéta Garai, Elizabeth Haust, Filip Kůrka
curator: Markéta Garai
Galérie AVU (GAVU), Prague
Group show containing my two works (series).
CZ
MÍSTA ČINU
77 fotografií
15x10cm, 2014-2016
Místa Činu je výběr z dosud neuzavřeného cyklu dokumentárních fotografií, který poprvé prezentuji na společné výstavě Darling. Jde o screenshoty z velkého webového portálu, který amatérům poskytuje možnost v reálném čase streamovat pornografický obsah vlastní produkce.
V sérii Místa Činu jsem se po několikaleté abstinenci vrátil k focení. Zvolil jsem ale netypický fotografický přístup, ve kterém nepoužívám vlastní aparát, ale zařízení mně neznámých lidí z celého světa. Tak jako běžný reportážní fotograf či dokumentarista cílím na vysněný „vrcholný“ moment. Tím je pro mě situace, ve které model opustí scénu.
Je to pro mě moment nejvyšší možné obnaženosti v daném kontextu. Paradoxně, bez nahoty. Z kontextu se o náhodném člověku z náhodné lokality dozvídáme soukromou intimní informaci o jeho životě, myšlení, vkuse, poměrech. Z virtuálního prostředí plného citelné snahy prodat se, se před námi objeví banální obraz bytu, životního prostoru. Situace se sedimenty blízké i dávné minulosti, ve které nacházíme stopy po sexuálních aktech hned vedle oblíbených knih, či rodinných fotografií.
Situace člověka současnosti, absurdita a tragikomedie života, prokletí neukojitelné potřeby štěstí a lidská smrtelnost jsou témata, které zpracovávám ve všech svých uměleckých výstupech. Místa Činu jsou jejich reflexí z novomediálního prostředí online bordelu druhého desetiletí dvacátého prvního století.
LOVE
tuš na papíru
různé formáty, 2014-2017
Vidíme vždy jednoho člověka. Poznáváme, že se nejedná o tu samou osobu. Důraz je kladený na tvář a její výraz, což umožňuje redukce ostatních elementů. Neznáme situaci a kontext, ve kterém se vyobrazená postava nachází. Nevidíme šaty, ruce, nohy, šperky, ani účes. Nevíme, zda je vevnitř či venku. Tušíme, že není sama.
Že se jedná o vypjaté chvíle, jsme přesvědčení. Otázkou je, co je způsobilo.
Tématem je samotná emoce. Její víceznačnost v hraničních polohách. Že bolest a požitek, láska a nenávist, agónie a extáze, jsou jen zdánlivými protiklady. Hluk i ticho zároveň.
Tváře žen, na které se díváme, nám hovoří o hledání štěstí, uspokojení, naplnění. Nehovoří však jen o sobě. Nepřímo vypovídají i o lidech, které ve formátu nevidíme. A v neposlední řadě komentují i nás samotných.
Zdrojem pro moji práci je internet, kde se člověk zrcadlí. Jsem si vědomý, že toto zrcadlo je křivé. Shromažďuji artefakty, které za sebou člověk ve virtuálním prostoru zanechává. V případě série „Love“ byl zdrojem výhradně pornografický materiál z diskusních fór a sociálních sítí určených pro tento typ obsahu. Domácí amatérská tvorba a profesionální produkce byly v zdrojových fotografiích zastoupeny přibližně stejným dílem. U malé části jsem nebyl schopný identifikovat, o kterou kategorii se jedná.
Proč černobílé? Cítím hlubokou symboliku v malování černou barvou. Je to vizuální kód. Černobílý svět zůstává zachycený a „zvěčněný“ taký, jaký je. Černý na bílém. Krajní, hraniční, protikladné, kontrastní témata podávám kontrastně. Barva je nadstavba, v tomto případě zbytečná a rozptylující.
